Cílem této kapitoly je, aby se žáci seznámili se salašnictvím, které je typickou regionální zvláštností Valašska na poli hospodářství i kultury. Dalším cílem je, aby žáci dokázali zanalyzovat působení lidí na krajinu a životní prostředí při salašnickém způsobu hospodaření. Neméně důležitým cílem je, aby žáci srovnali a zhodnotili na příkladu salašnictví způsob života a práce našich předků na našem území v minulosti a současnosti.
Navazujeme zde na obecné znalosti o zemědělském hospodaření na území České republiky. Rozšiřující učivo se zaměřuje na poznání salašnictví – regionálního způsobu hospodaření, který sice již zanikl, nicméně byl klíčovým prvkem při utváření kultury Moravského Valašska i jeho přírody.
Karpatské salašnictví je polokočovný způsob chovu valašského dobytka v hornatém terénu. Jako valašský dobytek se označovaly jednak kozy, ale zejména valašky – odolné hrubovlnné ovce, které dobře snáší drsné horské klima. Salašnický způsob hospodaření se v průběhu tzv. valašské kolonizace dostal z území Rumunska po karpatském oblouku až do oblasti východní Moravy. Tento způsob obživy zahrnoval jednak organizaci výpastvy těžko přístupných míst, ale také specifický způsob výroby sýra, pojmenovávání míst v terénu, úřad valašského vojvody, množství archaických zvyků aj.
Salašnická sezóna měla v průběhu roku pevná pravidla. Na jaře, zpravidla v květnu, se ovce lidí z obce (tzv. míšaníků) přihnaly na jedno místo. Tomuto slavnostnímu smíchání se říkalo redyk. Míšaníci zde ovce předali bačovi, který si jejich počty zaznamenal na rováš (dřevěnou hůl). Ovce odsud byly za doprovodu mnohých rituálních obřadů vyhnány na salaš.
Salaší se rozumí nejen pastviny, kde se ovce pásly, ale také koliba (ve které nocoval bača i se svými podřízenými pastevci, tzv. valachy), košár (rozložitelná, a tedy přenosná ohrada pro ovce), či solisko (místo vykládané plochými kameny, kam se sypala sůl pro ovce). Zaměstnáním bači, vedoucího salaše, bylo nejen určování, kdy a kde se bude pást, ale také výroba slaného měkkého sýra, tzv. brynzy. Ta se vyráběla z ovčího mléka, které se dojením získávalo třikrát denně. Brynza se jednak dávala míšaníkům (ti si pro ni na salaš jednou týdně chodili), ale také sloužila jako pokrm pro baču a jeho valachy.
Když byly pastviny daného salaše vypaseny, přesunuli se pastevci na vedlejší salaš – takto se za pastvou stěhovali i několikrát za sezónu. V závislosti na počasí, ale zejména na počátku podzimu, se pastevci vraceli z pastvin zpět. Opět se uskutečňoval redyk, kdy si míšaníci přebrali svá stáda. Řešily se také případné spory, kdy ty závažnější měl na starosti valašský vojvoda, který byl jakýmsi prostředníkem mezi valašským lidem a vrchností a jeho úkolem bylo nejen řešit spory poddaných, ale také se jich před vrchností zastávat.
Valašští pastevci byli v mnohých případech prvními lidmi, kteří hospodářsky využili hornaté oblasti východní Moravy. Mimo to, že se díky jejich působení z těchto oblastí stal cenný zdroj příjmů pro vrchnostenskou kasu, proměnily se tyto doposud neprobádané končiny v lépe známý terén. Názvy, které těmto nově objeveným místům Valaši dali, se mnohdy uchovaly dodnes. Tato jména jsou jak dokladem toho, co na těchto lokalitách určitý čas existovalo (Solisko, Košařisko, U Bačů, Syrákov apod.), tak se v nich odráží charakteristika terénu a jeho hospodářská využitelnost (Grúň, Kyčera, Grapa, Beskyd, Ráztoka apod.).
I když Valaši pásli svá stáda i v lesích, vytvořili za dobu svého působení pro potřeby svých stád velké množství pastvin. Lesy měnili v pastviny nejen na horských hřbetech, ale také na prudkých svazích, které díky své příhodné poloze poskytovaly bohatou pastvu valašskému dobytku. Pro krajinu znamenalo rozšíření pastevectví ústup rozsáhlých ploch lesa na úkor pastvin. Valaši zpočátku svá stáda pásli přímo v lese, kde spásaly mladé stromky, hlavně na hřebenech hor, kde nebylo stromoví tak husté. Postupně, když se začali v kraji usazovat, lesy cíleně vypalovali, aby získali větší plochy pro svá stáda. Na místě původních lesů tak začala vznikat luční společenstva a jejich plocha se rozšiřovala až do 19. století. Komplexy ovčích pastvin, tzv. pasínky, byly porostlé solitérními stromy – javory a lípami, keři lísky a růže, ale hlavně jalovci, čímž získaly valašské pastviny nezaměnitelný charakter. Právě jalovce byly jedinou dřevinou, kterou nedokázaly stáda ovcí vypást. V určitých periodách docházelo k umělému vypalování a klučení keřů jalovce a růží. I když se plochy pastvin utěšeně zvětšovaly, valaši neopouštěli ani lesní pastvu, což mělo za následek stárnutí porostů, jelikož mladé stromky sežral dobytek. Vzhledem k úbytku lesů a nárůstu jejich finanční hodnoty začala vrchnost lesní pastvu od konce 18. století omezovat.
Odlesnění dosáhlo svého největšího rozsahu v 1. polovině 19. století, před nástupem průmyslové revoluce. Tento stav zachytily mapy Stabilního katastru z roku 1829 a při jejich srovnání se současným stavem je možno pozorovat výrazný nárůst lesní plochy.