Cílem této kapitoly je, aby žáci s využitím regionálních specifik dokázali rozeznávat změny ve vegetaci svého regionu. Součástí tohoto cíle je, aby žáci dokázali zhodnotit některé konkrétní činnosti člověka v přírodě a aby dokázali rozlišit aktivity, které mohou v tomto ohledu prostředí i zdraví člověka podporovat nebo poškozovat. Zaměříme se zde proto i na ohleduplné chování k přírodě a na její ochranu.
Navazujeme zde na obecné znalosti o rostlinstvu a ochraně přírody v České republice. Rozšiřující učivo se snaží demonstrovat vliv člověka na vegetaci na příkladech regionálních specifik – jak z území Valašska, tak i MAS VAS. S tím souvisí i rozlišení kladného a záporného působení člověka na vegetaci a její případná ochrana.
Vegetační pokryv Valašska prodělal v uplynulém tisíciletí dynamické změny. Lidé odlesňovali a utvářeli krajinu odpradávna. Navíc zde nikdy nerostl les takový, jak jej nyní známe. Odlesněna
a pro zemědělské účely byla využita údolí největších řek a jejich přítoků. Zbytek území porůstal divoký les složený zejména z buků a jedlí, méně pak z habrů a dubů. Paleobotanické nálezy také dokazují častý výskyt lísky a dalších keřovitých dřevin s roztroušenými velkými stromy. Původní porosty v důsledku lidské činnosti zmizely již před staletími. I přesto na Valašsku najdeme téměř původní lesy s přirozenou skladbou druhů dřevin – tyto lesy nalezneme např. v PP Holíkova rezervace či NPR Razula.
Velcí herbivoři (zubr a pratur) byli schopni i před příchodem člověka les přirozeně narušovat a vytvářet z něj relativně otevřený a prosvětlený prostor. Proto v lese rostly typické luční byliny. Následně člověk herbivory vytlačil či vyhubil a začal kácením a pastvou les narušovat sám. Lesní bezlesí se začalo rozšiřovat. Proces byl umocněn pasekářskou (vnitřní) a valašskou (vnější) kolonizací. Lidé tak začali více křovinaté porosty čistit a využívat, vznikaly pastviny, louky a horská políčka tolik typická pro Valašsko. Nesmíme zapomenout na vliv rozšířeného chovu včel v lesích, kdy pro ně byly přímo vytvářeny nelesní enklávy. Pastva se neomezovala pouze na bezlesí, ale naprosto běžně probíhala i v lesích, které také vypadaly úplně jinak než dnes. Jednalo se o selské lesy s pokroucenými mnohakmennými buky, které známe třeba z hřebene Soláně. Plocha polí, luk a pastvin se rozšiřovala až do 19. století. Na bezlesí vytvořeném intenzivní pastvou, a hlavně po založení luk, se šířil pastevní druh jalovec, dařilo se ale i rostlinám, které mají optimum na stepních stanovištích jižní a střední Moravy, např. orchideje, rozchodníky, dobromysl či zeměžluč. Typické příklady této vegetace nalezneme např. v PP Jalovcová louka či PR Galovské lúky (více viz Příloha 1). Na druhou stranu, odlesněním a intenzivním využíváním luk a pastvin docházelo k zvýšení eroze, snížení úrodnosti půdy a schopnosti zadržet srážky.
V 19. století, kdy se začíná rozvíjet průmysl, začínají lidé za obživou dojíždět do měst. Pokrok ve druhé polovině 20. století v zemědělství také způsobil, že intenzivnější obdělávání polí zmenšilo plochu potřebné zemědělské půdy, a stále méně rentabilní chov ovcí začal nahrazovat chov hovězího dobytka. Na druhé straně potřebovaly průmyslové podniky dřevo, dřevěné uhlí, a další suroviny ze dřeva (kůru, popel…) pro svou výrobu, a tak se začalo s plošným vysazováním stromů na úkor nevyužívaných pastvin a nejméně úrodných polí. Pro tento účel byl vysazován rychle rostoucí smrk, a to až do nedávné doby. Smrkové monokultury ovšem svým charakterem snižují celkovou biodiverzitu, snižují odolnost vůči škůdcům (zejména kůrovci), snižují také schopnost půdy zadržovat vodu, a naopak zvyšují náchylnost půdy na erozi. Příklady takových lesních porostů nalezneme např. v Přírodním parku Vizovické vrchy.