Cílem této kapitoly je, aby se žáci orientovali v hlavních reáliích minulosti naší vlasti s využitím regionálních specifik, konkrétně se zaměřením na valašský lidový oděv. Tato kapitola se proto věnuje seznámení žáků se základními součástkami lidového kroje. Dalším cílem je srovnávání lidových oděvů v rámci Valašska i srovnání Valašského kroje s krojem z jiné národopisné oblasti.
Navazujeme zde na obecné znalosti o každodenním životě našich předků. Rozšiřující učivo se zaměřuje na poznání způsobu života našich předků a předmětů jejich každodenní potřeby, konkrétně jejich oděvu.
Lidový oděv je součástí hmotné kultury a také významným prvkem při určování rajonizace. Lidový oděv je možno dělit do mnoha kategorií (mužský, ženský, dětský, letní, zimní, obřadní, sváteční, všední, pracovní aj.) a na jeho vzhledu se odráželo mnoho vlivů (použitý materiál, výzdobné techniky, módní vlivy aj.), v průběhu času se tedy přirozeně vyvíjel. Podoba valašského kroje, se kterou budeme žáky seznamovat, pochází z 19. století, z doby, než ustoupil městskému oděvu; jedná se o podobu kroje, který používá většina současných folklorních souborů a žáci tak mají možnost se s nimi setkat při jejich vystoupeních.
Ženský kroj se skládá z nejspodnější části (rubáče) a rukávců (po prsa krátká košilka s bílou krajkou a nařasenými rukávy). Ty spíná brož z perleti (kotula). Na ně si žena obléká vestu převážně červené barvy (kordula), kterou zdobí po jedné nebo po obou stranách řada knoflíků; okraje lemuje zelená portou. Spodní část těla kryje zadní sukně (leknica) bílé (na Rožnovsku černé) barvy a přední sukně (fěrtoch), většinou s modrotiskovým vzorem. Všední obutí tvoří kožená nízká obuv s dlouhým řemínkem pro upevnění kolem lýtka (krpce), s nimiž se nosí pletené vlněné ponožky s vyplétaným vzorem (sibiřky). Slavnostnější alternativou jsou červené či modré soukenné, později i semišové střevíce, případně nad kotník vysoké černé šněrovací střevíce. Do nízkých střevíců se nosily vlněné varhánkovité punčochy (ubírané pančochy). Pokrývkou hlavy byl převážně červený šátek, pod kterým nosily vdané ženy bílý vzorovaný šátek (čepec). Pro zahřátí nosily ženy přes ramena přehozený vlněný přehoz (vlňák), bohatší krátký dubený kožich (kožušek) nebo soukenný kabátek (lajbík).
Mužský kroj tvoří plátěná košile (halena) s různorodou výšivkou zapínaná obvykle na kotulu. Na ni se oblékala soukenná vesta (brunclek) většinou červené barvy. Spodní část těla pokrývaly vlněné kalhoty (nohavice) bílé, vínové nebo modré barvy. Ty jsou několikrát obmotány vybíjeným koženým opaskem (řemenem). Pracovní obuv tvořily kožené krpce, do nichž se obouvaly soukenné vlněné ponožky (kopyca), v suchém počasí nosili muži jako všední obuv vysoké soukenné papuče. Sváteční obuví jsou byly černé vysoké boty (holiny/čižmy), do kterých se nosí vlněná zapínací „ponožka“ (kopyca). V chladnějším počasí nosili muži kabátek s dlouhým rukávem (kabátec), většinou modré nebo vínové barvy, případně dlouhý soukenný kabát (huňa, župica). Součástí kroje muže je i různě vysoký černý klobouk a sekyra s dlouhým vyřezávaným toporem (valaška/obušek).
Prostý charakter valašského kroje v sobě odráží chudobu zdejšího regionu (neúrodné půdy, nepříznivé horské klima, malá úroda) – oděv se šil především z dostupných a místních materiálů, zejména z lněného nebo konopného plátna (později i dovážené bavlny) a ovčí vlny (sukno). Ještě v 19. století se většina oděvních součástí vyráběla podomácku, což byla práce časově velmi náročná, také proto měla většina lidí jen omezený počet oblečení. Výzdoba valašského kroje byla rovněž střízlivá, nákladnou ruční výšivkou nebo krajkou se zdobily jen sváteční kroje. Tradiční kroj začali zdejší obyvatelé odkládat na přelomu 19. a 20. století, kdy jej začali nahrazovat levnějším oděvem z továrně vyráběných materiálů (na odlehlejších pasekách se dochoval déle).